Duševní hygiena

Vedle tělesné hygieny se pomalu a jistě formuje i hygiena duševní. Zde se např rozebírají
fáze spánku. Její zdroje je možno spojovat s moderním a humanistickým přístupem k duševním chorobám a lidem jimi postiženým.

Svoji roli sehrál i rozvoj obecné hygieny vůbec a růst vědomí významu prevence. Pojem mentální hygiena se poprvé objevuje v polovině 19. století v titulu
knihy napsané lékařem W. Sweetserem. Koncem téhož století švýcarský lékař Dubois
se snažil vytvořit morálně orientovanou psychagogiku a „psychoterapeutickou morální
ortopedii“ lidské psychiky. Potom už následuje rada publikací reprezentujících snahy
a přístupy v oblasti mentální hygieny, spojené s takovými jmény jako je P. Janet,
S. Freud, C. G. Jung, A. Adler, W. C. Beers a jiní. Poslední jmenovaný sehrál významnou
roli jako jeden ze zakladatelů institucí spojených s hnutím duševní hygieny ve Spojených
státech, které později vznikaly i v dalších zemích. V roce 1948 byla založena

Světová federace pro duševní zdraví, která má své sídlo v Ženevě. I když zpočátku tyto
snahy byly úzce spojeny s psychiatrií, stále více se těžiště snah přesouvalo svým zaměřením
ke zdravé populaci a prevenci, kde významnou roli hrají pracovníci mnoha oboru
a vlastně celá společnost. Řešilo se např. co dělat když nemůžu usnout.

Pojetí duševního zdraví jsou podmíněna dobou, kulturou, takže kritéria tu nemusí být
jenom medicínská, ale i mravní, kulturní, sociální a náboženská. Obdobné jako u fyzického
zdraví nelze proste vymezit pojem duševního zdraví nepřítomností duševní poruchy.
Duševní nemoc muže zůstat dlouho nepoznaná. Nestáčí ani důraz kladený na dobrou
přizpůsobivost člověka k prostředí. Prostředí muže být tak špatné, že přizpůsobení
není možné nebo žádoucí, kdy zdraví prospěšná muže být jen změna prostředí.
Definovat duševní zdraví jednoduše je obtížné. Engelsmann (1968) uvádí tuto ‚definici:
„Duševní zdraví je stav, kdy duševní pochody probíhají optimálním způsobem, člověk
schopen správné vnímat skutečnost, reagovat pohotově a přiměřeně na podněty,
řešit běžné i nahodilé Úkoly a při tom mít převážné pocit spokojenosti a radosti
z činností“. Za tohoto stavu má jedinec zejména schopnost utvářet harmonické svazky
s jinými lidmi, podílet se na změnách sociálního a hmotného prostředí a schopnost uspokojovat
své protichůdné pudové tendence natolik harmonicky, že nedochází k frustraci.
Jahodová (1958) a řada dalších, se pokusili vymezit některé znaky používané k určení
pozitivní úrovně duševního zdraví. Prakticky ve všech systémech se jako kritérium objevuje
vztah jedince k sobě samému, seberealizace a integrace, míra vnitřní autonomie
a vztah k realitě. Některé koncepce zdůrazňují jedny znaky, další zase považují za mimořádné
významné znaky jiné. Někdy dochází i k protikladným názorům, které často vyplývají
z faktu, že názory a postoje jsou závislé na době, kultuře a situaci, v níž se vyskytují.
S tímto vědomím si všimneme některých z nich podrobněji.
Psychicky zdravý jedinec má realisticky pohled na svět i na sebe samého, mel by být
schopen vytvářet si reálné perspektivy, vytrvale a důsledně sledovat své dílčí cíle. Měl
by být oproštěn od předsudku a mít racionální, analytický a zdůvodněný přístup k tomu,
co se děje kolem něho. Mel by být věcné a v rozumné míre nezávislý na názorech jiných
osob, být schopen regulovat nepodložené antipatie a averze, sebekontroly, sebeovládání
a také přiměřené spontánnosti a bezprostřednosti při projevu a kontaktu s jinými lidmi.
Dalším znakem je vnitřní autonomie a zároveň pevnost a intenzita sociálních vazeb a sociální
přizpůsobivost.

Spoustu lidí v dnešní době nemůžu usnout. Proto si příště rozebereme jak na to. A hlavním
tématem bude čaj na spaní.